Bariéry ve vyhledání psychologa
I přesto, že za poslední desetiletí osvícenost, co se psychologie a psychologů týče, udělala velký skok kupředu, stále se ještě setkáme se stereotypy týkajícími se nás psychologů nebo naší profese. Už jen mnohá filmová zpracování ukazují často psychology jako dost bláznivé nebo labilní postavy, které radí všem okolo a sami nezvládají vlastní život.
V práci se pravidelně setkáváme s některými větami klientů, které jim bránily vyhledat pomoc psychologa. Tu jsou některé z nich i s našimi komentáři:
„Já nejsem přece blázen, abych chodil k psychologovi.“
Můžeme Vám zodpovědně říct, že po dobu naší praxe ani jeden z nás nikdy nepracoval s opravdovým „bláznem“. Položme si tedy otázku, kdo je to blázen? Pro někoho to může být člověk, který se koupe v zimě v řece, pro někoho je to člověk, který běhá nahý po náměstí a pro někoho zase člověk povídající si sám se sebou. Ve skutečnosti první člověk je otužilec, druhý prohrál sázku s kamarády a třetí telefonuje přes handsfree. To, co se někomu jeví jako bláznivé chovaní, druhému se tak jevit nemusí. A navíc psychologové opravdu nepracují jenom s lidmi, kteří jsou v psychiatrických léčebnách, ale taky se zdravými lidmi a jejich trápením a potížemi.
„Už chodím k psychiatrovi, tak na co ještě psycholog.“
Tady narážíme na základní problém: Jaký je rozdíl mezi psychologem a psychiatrem? Základní je rozdíl ve vzdělání. Psycholog je vzdělán v oboru humanitním, zatímco psychiatr v oboru medicínském. To mimo jiné znamená, že psychiatr může předepisovat léky, ale nemusí dělat psychologické poradenství nebo terapii. Naopak specializace psychologa je především poradenská a terapeutická. Z uvedeného vyplývá, že práce psychiatra a psychologa se spíš doplňují, než vylučují, ale zároveň nenahrazují, protože jde o jiné způsoby práce s klientem.
„U psychologa jsem v minulosti byl a vůbec mi nepomohl.“
Každý psycholog pracuje jiným způsobem. Existují různé terapeutické přístupy a školy, které lze při práci použít. Navíc naše profese je specifická tím, že je založena na lidském kontaktu, což znamená, že do práce vstupují i vzájemné sympatie a nesympatie, které mohou psychologickou práci ovlivnit. Příklad ze života: Když máte pokažené auto a dáte ho k mechanikovi, který použije své znalosti a dovednosti a přesto nedokáže auto opravit, tak pravděpodobně vyhledáte jiného mechanika, který Vám auto opraví. Pokud jste v minulosti navštívili psychologa a máte dojem, že Vám nepomohl, skutečně to ještě nemusí znamenat, že na světě neexistuje psycholog, který by Vám nedokázal pomoct.
„Nikdo mi s mými problémy nemůže pomoct. Ani Vy ne.“
V prvním řade by nás zajímalo, co se za tou větou skrývá. Kde vzniklo to přesvědčení, že Vám nikdo nepomůže? Možná na konzultaci skutečně zjistíme, že Vám pomoct nemůžeme, ale jistě by jsme se tomuhle tématu věnovali a možná přišli na pro Vás užitečné poznání.
„Máte klienty s určitě vážnějšími problémy, než mám já.“
Posuzování závažnosti potíží je vždy subjektivní záležitost. V praxi se můžeme setkat s teenagerkou, se kterou se právě rozešel kluk, kterého miluje a jí se zhroutil celý svět. Po ní přijde dospělý muž, kterému zemřel někdo blízký při autonehodě. Který z nich má vážnější problém? Oba dva přišli o vztah s blízkým člověkem a bolest kterou cítí je stejně adekvátní jak pro jednoho tak pro druhého. Nezáleží teda na „objektivním“ hodnocení situace, ale na individuálním prožitku jednotlivce.
„Jak mi můžete pomoct, když jste si neprožil moji zkušenost.“
Platí zde přibližně stejné pravidlo, jako že ne každý chirurg musí mít operovánu většinu orgánů v těle, aby mohl vykonávat svoji profesi. Obdobně ani psycholog nemusí prožít všechna životní traumata, aby Vás mohl při jejich překonávání doprovázet. A i kdyby měl psycholog za sebou podobný zážitek jako klient, jejich prožívání tohoto zážitku bude určitě jiné, jedinečné, tak jako jsou oni dva.
„Vypovídat se můžu i kamarádům.“
To je sice pravda, ale kamarádi jsou většinou zaujatí posluchači, kteří jsou vtáhnuti do děje až příliš osobně. To znamená, že někdy nejsou schopni dát adekvátní zpětnou vazbu a vnášejí do vyprávění právě kamarádskou rovinu vztahu. Proto je třeba v naší profesi neetické vytvořit si s klientem zároveň kamarádský vztah. Když se to výjimečně stane, tak spolupráce s klientem musí být ukončena. A navíc, naše práce s klientem nespočívá jenom ve vyslechnutí. Je to pouhá část toho, co se na konzultacích děje.
Tohle jsou ty nejčastější věty, které brání lidem v kontaktování psychologa, nebo využití psychologických služeb. Určitě ale existuje ještě široká paleta bariér, které lidé používají k tomu, aby se vyhnuli návštěvě psychologa. Naší snahou není Vás přesvědčit o tom, že psychologa skutečně potřebujete, ale spíš se zamyslet nad tím, proč jste o téhle pomoci nikdy neuvažovali, nebo jste ji zavrhli hned v počátku.
